Rozhovor, na který jsem se moc těšila. Pojednává o řešení stresových situací, prevenci vyhoření a metodách, které by měly patřit do naší udržovací, pravidelné rutiny. K tomu, abychom byly schopné zvládnout nároky všedních dní, ale i náročné stresové situace.
Klára Antonova Fischleinová, která založila projekt www.vypnihlavu.cz na svém Instagramovém účtu, blogu i v osobní péči učí ženy úlevě od stresu při boji s neplodností, v těhotenství ale i ve stavu psychického vyčerpání.
A právě stres, nároky běžného života a jejich zvládání mne zajímaly nejvíc.
Ptám se na to, co nejspíše budete chtít vědět i vy…
Klárko, pojďme jako první na otázku stresu. Slýcháme o něm ze všech stran. Poukazuje se na něj jako na příčinu související s civilizačními chorobami, nespavostí, poruchami srdečního rytmu, ale i neplodností. Jak moc vidíš v praxi, že se stres hmatatelně promítá do zdravotních problémů žen?
Stres nám zdravotně škodí na více úrovních. Problém vnímám i v tom, jak povrchně se na něj díváme. Spousta lidí si pod pojmem stres představí workoholismus nebo celkově únavu z přetížení. Je za tím ale mnohem více.
Náš život je řízen odžitými zkušenostmi, hlubokými přesvědčeními a vzorci chování, které nás dovedou až k oněm stresujícím situacím a zdravotním potížím. Situace, která stres vyvolává, promítá cosi hlubšího a rozvětveného do souvislostí.
Koneckonců většina našich reakcí je nevědomých, abychom se nad každým úkonem nebo rozhodnutím nemuseli zastavit a složitě celou situaci analyzovat.
Když vezmeme jako příklad zdravotní komplikace neplodnost, pak mě zajímá, jak daná žena žije, co má za sebou, ale i to, jakým způsobem přišla na svět, jaká si nese přesvědčení o těhotenství / porodu / mateřství, z čeho cítí obavy, jaký vnímá vztah k vlastnímu tělu…
Zatím jsem se u žádné klientky nesetkala s tím, že by vše výše jmenované bylo v balancu. Vždy najdeme jednu či více oblastí, kde ulpívá cosi těžkého, bolavého. Tam je potřeba začít s „léčením”.
Pro mnoho lidí, včetně mě, je úleva, když jim lékař řekne, že určitý fyzický symptom nejspíš souvisí „jen” se stresem. Právě pak je o to důležitější poznat své vnější i vnitřní stresory a efektivně je eliminovat. Obvykle jich v životě máme vícero a vyžaduje to nějaký čas pozorování. Ale stojí to za to.
Hodně často můžeme stresovou zátěž pozorovat na menstruačním cyklu a stažení svalů pánevního dna – mé klientky docházejí většinou na fyzioterapii, kde dostanou tuto zpětnou vazbu. Rozhodně na to má vliv i nevhodné dýchaní, které je také se stresem přímo spjaté.
Z mého nepodloženého pozorování mohou hlubší stresory psychosomaticky spouštět i větší gynekologické komplikace. Dává to smysl třeba už jen skrze hormonální disbalanc, který stres biochemicky ovlivňuje.
Jakou vidíš příčinu toho, že stresem v každodenním životě trpíme víc než ženy před námi, které neměly např. k dispozici tolik moderních technických vymožeností, pomůcek v domácnosti, informací…?
Já osobně jsem někde mezi moderním a konzervativním člověkem, takže mě nenajdete bydlet v chytré domácnosti a vytáčí mě taky ovládání funkcí v autě přes displej místo obyčejných pár tlačítek. 🙂
Myslím, že stresující je v dnešní době pro náš mozek už jen tempo změn, nutnost adaptovat se neustále na novinky, přijímat tolik informací a orientovat se v nich… Nelze se tomu vyhnout, protože bychom se tím společensky vylučovali. To člověk jako sociální tvor považuje za ohrožující.
A tak sledujeme, co mají a dělají ostatní, snažíme se je dohánět nebo aspoň nebýt moc pozadu. Jenže všichni nejsme nastaveni na stejné životní tempo. Někdo je sprinter, někdo maratonec. Taky není každému pohodlné to samé, viz. já a iritace milionem displejů, aplikací…
Mnoho lidí je ale odpojených od toho „jak to vlastně mám / chci já” a jen následují dobu, dav… Tak jako se sbližujeme přes sociální sítě a internet se stovkami lidí, které neznáme (a vytváříme si v hlavě iluze o úžasnosti jejich života), paradoxně se vzdalujeme od nejbližších.
Mám pocit, že zatímco dříve ženy fungovaly v bezpečí své komunity, kde znaly svoje role a mezigeneračně si vypomáhaly, dnes je každá generace separovaná a na všechny je toho příliš. V rodinách se vytrácejí důležité informace, předávání zkušeností, a tím se otevírá neznámo vyvolávající pocit osamění i strachy.
Představme si teď ženu, střední věk, malé děti, bez významných zdravotních obtíží. Co považuješ za pilíře toho, co by měla ideálně pro sebe dělat pro udržení psychického zdraví? Aby předešla mentálnímu vyčerpání a vyhoření?
Krásná otázka. Trochu navazuje na předchozí, kde jsem naťukla téma osamělosti a vzdalování se od širší rodiny.
To je kamenem úrazu spousty mladých rodin, kde jsou v lepším případě 2 dospělí na jedno či několik malých dětí. K tomu dlouhodobý spánkový deficit, hromada potřeb všech zúčastněných a nutnost zaopatření tuny povinností, včetně finančního zabezpečení.
Pro fyzické i psychické zdraví je to slušná nálož. A to mluvíme o rodině se zdravými rodiči a dětmi, nikoliv s dětmi se speciálními potřebami.
Své klientky, ať už se o děťátko teprve snaží, nebo ho mají, vedu vždy k laskavému tempu a udržitelným změnám. Otázky pro začátek zní:
Co je teď v mých možnostech, abych nemusela překopat celý svůj životní styl? Kolik času pro sebe jsem pravidelně schopná najít v pracovní dny, kolik o víkendu? Čím si v tomhle čase dobiju baterky? Komunikuji dostatečně své potřeby? Umím přijmout pomoc?
Vykašlat se na radikální změny. I to může být ve finále více stresu než uvolnění.
Je mnohem výhodnější a dosažitelnější domluvit si s partnerem 15 minut denně pro sebe nebo dvě hodiny každý víkend, jedno ráno týdně k dospání… než se předem vzdát a nechtít po nikom nic nebo naopak dojít do bodu absolutního vyčerpání, kde bude nutná velká podpora dalších lidí, aby se žena dala dohromady.
Tím, že se snažíme stát mámami nebo jimi jsme, nepřestáváme být samy sebou a nemizí naše potřeby seberealizace, sebepéče, natož ty základní jako v klidu se najíst, vyspat aspoň několik hodin v kuse… Sama to hodně cítím a nemyslím si, že by na tom bylo cokoliv „krkavčího”.
Mateřství je jednou z více životních rolí, ne jedinou. Dost možná ale tou nejnáročnější.
Proč vlastně jako ženy péči o psychické zdraví “odsouváme”? Proč se své duši, prožívání a emocím nevěnujeme stejně jako krevním testům nebo jiné prevenci?
Řeknu omletou klasiku, protože je na ní hodně pravdy: Nikdo nás to nenaučil.
Většina žen mé generace (třicátnic) vyrostla vedle maminky, která vařila, uklízela, starala se o děti a ještě chodila do práce. Tohle vnímáme jako normu, jako penzum činností, které žena má zvládat.
Jenže dnes se k tomu přidávají ještě všechny trendy, jak zdravě máme vařit, ekologicky uklízet, jak pečovat o vztah s partnerem, jak respektující být mámou a jak krásně při tom všem vypadat…
Kde je vedle toho všeho čas na dostatek spánku, zábavy nebo nicnedělání? Ani na výše jmenované nestačí 24 hodin denně.
Tělo pak začne křičet různými symptomy nebo se nám v hlavě rozsvítí kontrolka strachu, a donutí nás udělat si prostor aspoň na kontroly u lékařů. Vnímání důležitosti psychohygieny zatím stále trochu pokulhává, ale lepší se to. Rok od roku vidím velké změny v tom, kolik žen považuje práci s myslí a stresem jako důležitou a aktivně se jí věnují. Dělá mi to radost!
Jaké jsou varovné signály toho, že by žena měla vyhledat odborníka? Nemyslím teď rovnou psychiatrickou péči. Ale profesionála, který nás vyslechne, poradí nám a citlivě ukáže cestu k tomu, abychom nedošli k bodu, kdy už bude náš stav příliš složitý a kdy bude trvat řešení dlouhou dobu?
Opakující se nepříjemné myšlenky, které pro ni mají silný emoční náboj – strach, smutek, lítost… Pokud se žena cítí v těchto myšlenkách a pocitech zacyklená, může jí dialog s odborníkem velmi pomoci.
Dále se jedná o situace, kdy se cítí sama na těžké období / téma. Často se toto týká právě neplodnosti nebo potratu. Málokdo má kolem sebe dostatečně chápající a podporující okolí a ne každý chce takto intimní věc sdílet se lidmi, kteří ho znají.
Jenže uzavření se do sebe je při jakýchkoliv starostech tím nejhorším, co můžeme udělat. Někdy to vede až úzkostným stavům nebo totálnímu vyčerpání, protože mlčením problém nemizí. Naopak.
Třetí kategorií, se kterou se setkávám také často a vždycky mě to potěší, jsou ženy, které seberozvoj baví nebo ho vnímají jako skvělou možnost prevence.
Tyto ženy na sezení nepřicházejí ve špatném psychickém stavu. Cítí potřebu své hlavě průběžně odlehčit, uspořádat si myšlenky, objevit novou inspiraci a poradit se ohledně konkrétních situací, rozhodnutí…
Čím dříve při náznaku obtíží nebo při strachu z toho, že by mohly nastat, odborníka kontaktujeme, tím snáze a rychleji je situace řešitelná. V lepším případě zjistíme, že pravidelné terapie zatím nepotřebujeme.
Z mé osobní zkušenosti nás každé sezení v něčem obohatí a je skvělé to vyzkoušet místo odsouvání.
S jakými ženami nejraději pracuješ na jejich cílech?
Mojí klientelou jsou hlavně ženy snažící se o miminko, andělské maminky po ztrátě v různých fázích těhotenství / po porodu nebo nastávající maminky, jejichž těhotenství je plné stresu a strachů.
Co většinu mých klientek spojuje, je odhodlání nevzdat se v aktuální situaci, nesnažit se jen přežívat, ale porozumět tomu, co se jim odehrává v hlavě a naučit se na dané myšlenky / emoce reagovat.
Jak řekl známý psychiatr a neurolog 20. století Viktor Emil Frankl: „Ne okolnosti, ale reakce na okolnosti určují náš život.”
Ráda pracuji se ženami, které si na našich konzultacích zapisují aha momenty a techniky, aby se k nim následně mohly vracet, zkoušet je v praxi. Jedině trénink totiž vede k dlouhodobým změnám v myšlení i chování.
Náš mozek a tělo jsou geniální a flexibilní. Pracují pro nás, stačí jim jen dát výživné, motivující podněty.
Co bys chtěla vzkázat všem ženám, ať už řeší nějaký problém týkající se vnitřního prožívání, emocí, psychiky nebo těžké situace?
Necítit se psychicky úplně dobře není slabost, selhání ani rarita. Život nikoho z nás neplyne v rovině, všichni se v něm občas propadáme do nepříjemných pocitů a pesimistických myšlenek. Promluvit si o nich s blízkými lidmi nebo odborníkem snižuje jejich intenzitu a boří tabu.
Mnohdy otevřeností nepomůžeme jen sobě, ale i někomu jinému. Až když vyslovíme nahlas svá trápení, začínáme zjišťovat, kolik dalších lidí prochází podobnou situací. I to je velmi úlevné a léčivé. Nikdy na to nejste samy.
Klárko, děkuji moc za rozhovor.
Ženám čtenářkám bych přála, aby porozuměly tomu, co prožívají, co cítí a že s nimi není nic špatně, pokud se nacházejí v situaci, která je nad jejich síly. Aby věděly, že na řešení nejsou samy, že podaná ruka existuje. Stačí ji vyhledat.
Měj se pěkně a brzy zase na slyšenou!
Klára Antonova Fischleinová se věnuje fertility a antistresovému poradenství, najdete ji na Instagramu @vypni_hlavu a na webu www.vypnihlavu.cz
