Rozhovor z časopisu Sestra z r. 2012

Touha cestovat, naučit se cizí jazyk, poznávat odlišnou kulturu a nové lidi, to vše přivedlo Bc. Soňu Klingerovou, DiS., RN, do Kanady, resp. k cestování. Jak sama říká „svůj život žijeme jenom jednou a pokud ho máme prožít naplno, je třeba udělat něco ‚navíc‘. Obnáší to spoustu dobrodružství, nečekaných situací, zvratů a člověk ze sebe musí vydávat maximum. Zvláště tehdy, pokud pracuje sice ve svém oboru, ale v jiné zemi…“.

Působíte jako porodní asistentka v Kanadě. Jedná se o vaši první zahraniční pracovní zkušenost, a proč vedly vaše kroky právě do Kanady?

Profesionální pracovní zkušenost v Kanadě je mojí první. Odjela jsem záhy po skončení studia, diplom jsem si nechala poslat domů a třetí den po závěrečných zkouškách jsem stála na letišti ve Vancouveru. Kanada a Vancouver padly do výběru zejména proto, že jsou anglicky mluvící a jedním z mých cílů bylo zdokonalení se v angličtině. Když dnes hledáte odborný článek či studii, kam se na internetu díváte? Na anglické weby. Tam najdete nejnovější informace relevantní vašemu oboru. Pravda, ve Velké Británii se mluví také anglicky a možná bych dnes o ní vzhledem ke vzdálenosti od domova i uvažovala… Před několika lety pro mne ale hrála roli i touha jet někam opravdu daleko.

Ošetřovatelství jste studovala ještě na domácí půdě a také jste zde nastoupila do prvního zaměstnání. Následně jste ale prošla náročným procesem získání kanadské licence jako porodní asistentka. Co získání této licence obnášelo a jak vám pomohla zkušenost s českým vzdělávacím systémem?

Studovala jsem Geriatrii a sociálně zdravotní péči na Lékařské Fakultě v Plzni a poté moje kroky směřovaly ke studiu oboru Porodní asistentka. Ihned po absolutoriu jsem odjela, ale vrátila jsem se k získání pracovní zkušenosti v ČR, která byla nezbytná k získání kanadské licence. V ČR jsem pracovala ve dvou nemocnicích, kde jsem musela získat určenou délku praxe, kterou Kanada vyžadovala. Za zkušenost s českým zdravotnictvím jsem nesmírně ráda. Otevřela mi prostor k porovnání a poskytla základní praxi pro orientaci v oboru. Bohužel ve mě potvrdila i přesvědčení, že „skousnout“ některé praktiky českého zdravotnictví by pro mě byl tvrdý oříšek.

Pro získání licence toho Kanaďané vyžadují opravdu hodně. To jsem v začátcích netušila a tak jsem se do všeho pustila plná elánu, s vizí toho, že zakrátko budou byrokratické kroky brzy za mnou. Kanadský úřad, který vyřizuje licence, dodatečné studium a vzdělávání, po vás chce nejdříve jazykové zkoušky. Bez těch je zbytečné podávat jakoukoli žádost o licenci, protože se jí ani nezačnou zabývat. Stejně tak musíte splnit podmínku vysokoškolského vzdělání ve vaší zemi. Co se jazyka týká, čeká vás buď TOEFL, Melab, IELTS nebo Celban. Já jsem úspěšně složila první dvě. K nim bylo zapotřebí zajistit si také potvrzení českých zaměstnavatelů a také výpisy ze všech předmětů a zkoušek absolvovaných v ČR. Tyto tzv. transkripts musí připravit sama škola a také je musí sama poslat. Pokud je předají vám a vy je do Kanady pošlete sami, máte smůlu. Vaše škola či univerzita by také měla vše rovnou přeložit do angličtiny. Součástí žádosti by také měl být výpis z rejstříku trestů a reference od zaměstnavatele. Až toto všechno dáte dohromady a složíte jazykovou zkoušku na určitý počet bodů, můžete teprve čekat, že si nad vším někdo sedne… Posuzuje se vaše vzdělání, praxe, reference, odbornost…

Sestrou v nemocnici Dawson Creek

Přeložené dokumenty z domácích vzdělávacích institucí a zaměstnání a složená zkouška z jazyka nejsou určitě jediné, co potřebujete před vydáním licence… Jak probíhala „praktická“ část licenčního maratonu?

Před samotným rozhodnutím co vámi bude dál, jste pozváni na tzv. Substantially Equivalent Competency Assessment (nazývaný také SEC Assessment), který již děláte na půdě univerzity. SEC Assessment je vlastně zkouška z úplně všeho, co jste kdy v rámci oboru teoreticky i prakticky studovali. Trvá 5 dnů, každý den přesně 8 hodin a velký důraz se klade na chirurgii, internu, porodnictví, farmakologii a psychiatrii. SEC Assessment je rozdělený na určité části, takže například první dva dny píšete celých 8 hodin jen teoretické testy ze všech základních oborů. Poskytnou vám své papíry, nesmíte mít s sebou mobil, ale půjčí vám kalkulačku, kterou hojně využijete při otázkách a kalkulacích z farmakologie. Další den vás čeká Objective Structured Clinical Exam (OSCE), v takzvaných „labs“, které imitují vyšetřovny se vším potřebným vybavením. Dostanete reálného dobrovolníka, na kterém sbíráte jeho anamnézu, provádíte somatické vyšetření, zodpovídáte jeho otázky a při všem se řádně zapotíte. Zkoušející pozoruje a hodnotí vaše schopnosti a klinické dovednosti, včetně komunikace. Dále jste požádáni provést praktický výkon, například kanylaci žíly (na umělé končetině), ale stále máte svého živého dobrovolníka vedle. A i tehdy se hodnotí úplně všechno, včetně toho, jak pacientovi proceduru vysvětlíte, zda si předtím umyjete ruce, nasadíte rukavice, zda jste správně vypočítali dávky léků, které budete po kanylaci podávat a zda jste podávané léky zkontrolovali v tzv. Drug book. (V reálné praxi jste totiž za podávané léky zodpovědní stejnou měrou, jako lékař, který je ordinuje). Zkoušející si vše před vámi zapisuje na body a někdy „přihodí“ několik dalších otázek. V dalším dni pracujete na klinických situacích, kdy vám zkoušející předloží případ pacienta a vy máte za úkol opět odebrat jeho anamnézu, vyjmenovat potřebná vyšetření a léky či zákroky, které bude potřebovat. Zkoušející vám dá potřebný čas k tomu, abyste vše vypracovali, a poté se vás v průběhu diskuse ptá na důvod toho, proč to či ono indikujete. Tyto klinické situace zahrnují opět gynekologii a porodnictví, psychiatrii, internu a chirurgii. Objektivně tak lze posoudit vaši komunikaci s pacientem, doporučení, která mu poskytujete a poučení na konci jeho hospitalizace při odchodu domů. Vše musíte i zapsat do dokumentace, kterou zkoušejícímu odevzdáte. Další část, tzv. Triple Jump Assessment, zahrnuje otázky zkoušejícího, kdy musíte posbírat podle příznaků pacienta relevantní informace, vypracujete diagnózu a postup. Opět ve všech základních oborech. A po těchto pěti dost náročných dnech čekáte na verdikt. Co víte s jistotou, je, že budete muset absolvovat licenční zkoušku. Ale nevíte, co bude před ní. Univerzita vše zhodnotí, zpracuje, a buď vám doporučí následné denní studium, většinou jednoroční, finančně náročné, a poté zkoušky z jednotlivých oborů, plus licenční zkoušku anebo, jako v mém případě, studium pouze kratší, z nich vykonané zkoušky a pak přípravu na licenci. Takže následovalo dojíždění na univerzitu, samostudium, zkoušky a příprava na poslední, „velkou“ licenční zkoušku. Jsou vypsané pouze čtyři termíny v roce a musíte se na ni přihlásit s dostatečným předstihem. Za několik týdnů se dozvíte výsledek. Za zmínku stojí, že licenční zkouška se neznámkuje, pouze je vám oznámeno, zda jste ji vykonali úspěšně, či neúspěšně. Byla jsem opravdu štěstím bez sebe, když mi poštou došel diplom hned po prvním pokusu, neboť to znamenalo konec všem knihám a skriptům. Samozřejmě ne nadlouho, ale alespoň pro následující léto.

Je pro cizince, resp. Středoevropana, zdravotníka náročné najít v Kanadě práci v oboru?

Lehké to rozhodně není, protože hodně nemocnic již žádá praxi a spoustu dalšího vzdělávání či absolvovaných kursů. Každá konference, odborná přednáška či kurz se počítají. Vypadá to pak pěkně i na resumé, na kterém si Kanaďané nesmírně zakládají. Pokud vaším životopisem nepřesvědčíte, nepřechválíte se a někdo vám neposkytne dobré reference, jde resumé rovnou do koše. Když ale máte štěstí, pozvou vás na pohovor, který může mít několik kol. Pokud uspějete v prvním, pošlou vás do dalšího. Je to interview, na kterém si musíte dát velice záležet. Může trvat i hodinu či dvě, sestává se z odborných otázek relevantních pozici, o kterou se ucházíte a často je přítomno několik osob, včetně manažerů nemocnice či oddělení. Můžete, jako v mém případě, počítat i matematické příklady – v rámci mojí pozice se vztahovaly k dávkování a ředění léků a přípravě infuzních roztoků. Každý z přítomných má právo vám položit jakoukoli otázku. Tedy, na něco se přímými otázkami ptát nesmí a to například kolik je vám let, zda máte děti, zda plánujete být těhotná či k jakému patříte náboženství. Nesmí vás totiž v určitých případech diskriminovat vůči ostatním uchazečům. My Češi jsme hodně skromní a v tom je trochu nevýhoda. Pro pochopení bych to přirovnala k následující teoretické otázce. Nějaký známý se vás zeptá, zda umíte vařit. Vy sama víte, že zvládnete pouze míchaná vajíčka a tak odpovíte, že moc slavné to není. Ne tak ale Kanaďan, který sebejistě prohlásí, že je výborný kuchař! Mentalita pro nás trochu nepochopitelná, ale časem vám dojde, že v severní Americe o sobě neustále musíte tvrdit, že jste ve všem výborní. Na pracovním interview MUSÍTE zaměstnavatele přesvědčovat, že vy jste těmi nejlepšími, koho by měli přijmout na jejich volnou pozici. Je vám tedy jasné, že dá trochu práci přesvědčit sama sebe říkat o sobě neustále kolem dokola, že jste ve všem nejlepší. Jinak totiž nemáte v jejich světě šanci. Potenciální zaměstnavatel vás také požádá o reference. To znamená, že mu musíte poskytnout telefonní čísla několika lidí, kteří vás znají z profesního či osobního života. Samozřejmě by to neměl být například váš manžel/ka, ale nejlépe předchozí šéf, učitel, kolega… Až jim váš potenciální nový zaměstnavatel zavolá, měli by mu opět poskytnout ty nejlepší informace o vás. Pokud budou nejistí, zdráhaví nebo nebudou ochotni se kladně rozpovídat na nějakou otázku, už to nevěstí nic moc dobrého. Je tedy velice důležité, od jakých lidí reference zaměstnavatel získá a koho o ně požádáte.

Jste podle kanadské legislativy registrované sestra. V ČR může pouze registrovaná sestra, tzn. držitelka osvědčení o výkonu povolání bez odborného dohledu, vykonávat své pracovní činnosti samostatně, i když povětšinou podle indikace lékaře, a od toho se také odvíjejí její kompetence… Jaká je v této oblasti situace v Kanadě? U nás se poslední roky například intenzivně hovoří o tzv. zvyšování kompetencí sester…

V Kanadě sestra pracuje plně na svoji zodpovědnost a kompetence má daleko vyšší než sestra v ČR. V podstatě tady neexistuje výkon vašeho povolání buď s odborným dohledem, nebo bez něj. Pokud jste vystudovaná registrovaná sestra a složila jste licenční zkoušku, pracujete bez dohledu, často s kompetencemi, které má v ČR jen lékař. To je velký rozdíl oproti ČR, kde sestra pracuje pod dohledem či podle indikace lékaře. Až když jsem nastoupila do práce, pochopila jsem, proč studium kanadských sester má mnohem širší „záběr“ než je tomu u nás. Od toho se odvíjí i míra zodpovědnosti. V případě komplikací například sestra zahajuje potřebné kroky sama a v žádném případě nemůže čekat až na příchod lékaře, aby tak ohrozila zdraví pacienta. Lékař totiž v nemocnici ani není přítomen. Většinou má svoji privátní praxi, kam mu chodí pacienti anebo je na operačním sále. Na oddělení se přijde podívat jen na „své“ pacienty. V noci je lékař na telefonu a může přijít na zavolání. Většinou mu ale zatelefonuji třeba k ránu, abych ho informovala například o tom, že jsem mu poslala do ordinace na příští den pacientku, která v noci přišla s nějakým problémem a já jsem usoudila, že ji nebudu hospitalizovat. Uvedu příklad. Přijde k nám třeba žena s tím, že neví, zda má rozbíhající se porod. Lékaře nevolám. Jsem to já, kdo uvede do chodu další průběh věcí. Sepíšu s ní anamnézu, natočím CTG, kdy je také na mě abych ho vyhodnotila a popsala do dokumentace, a podle celkového obrazu ji buď vyšetřím (nebo usoudím, že i na to je brzo), a pokud je v časné fázi porodu, pošlu ji domů. Pokud je to prvorodička, s nálezem 2 cm, kontrakcemi každých 5–10 minut, není důvod, aby zůstávala. Naše filozofie je, že v časném stadiu porodu je ženě nejlépe v domácím prostředí, se svými blízkými. Samozřejmě, nesmí bydlet 200 km od nás. Pokud má bolesti a přeje si analgezii, může dostat intramuskulárně morfin a poté odchází. Když žádá epidurální analgezii, je to jiné. A tady musím zdůraznit, že ani uvedený nález nás nezastaví v tom, abychom ji poskytli. Pokud si žena v jakékoli fázi porodu přeje „epidurál“, stačí, když své přání vysloví jednou. Je to její právo na tlumení bolesti. Často epidurální analgezii i sami nabízíme a pokud žena podstupuje indukci, dáváme ho skoro pravidelně. Užíváme i fentanyl intravenózně. Na obojí máme speciální protokol, se kterým musíme být seznámeni já i lékař. V něm stojí, za jakých podmínek se analgezie dává (například fentanyl na rozdíl od morfinu volíme i ke konci porodu, neboť nijak výrazně díky svému krátkému účinku neovlivňuje dítě), co všechno se musí monitorovat a podobně. V tomto případě zavolám lékaři, abych si od něj vyžádala tzv. phone order neboli „telefonní odsouhlasení“ podání daného léku. Pak už pokračuji podle protokolu ohledně dávkování a časových rozestupů. Fentanyl podávám i. v. cestou a sama rozhoduji, kdy ho podám. Musím vědět, kolik ho smím podat a samozřejmě musím znát a nepřekročit povolenou dávku. Pokud udělám chybu, sama si z ní ponesu důsledky, neboť lékař mi pouze odsouhlasil podání analgezie. Co se „epidurálu“ týká, u nás ho žena dostane i při nálezu 9,5 cm.

Skalisté hory

V komunikaci předcházející našemu „emailovému“ rozhovoru jste zmiňovala rozdílné pracovní podmínky, nemocniční postupy, standardy a další zvyky… V čem tato odlišnost od českého zdravotnictví spočívá?

Nemocniční standardy a postupy se určitě budou lišit v každé nemocnici, i v té české. Když to vezmu od začátku, tak už v nástupu do práce je trochu rozdíl. Absolvujete tzv. orientation time. To je doba, která je různě dlouhá (několik jednotlivých směn až několik týdnů), při které máte při sobě celou směnu kolegyni, která vás provede oddělením, představí ostatním, ukáže prostory. Seznámí vás s přístrojovým vybavením, pomůckami, počítačovým programem, který se v nemocnici používá. Obeznámí vás s tím, jak funguje chod oddělení, s druhy dokumentace a se všemi standardy, postupy atd. Pod jejím vedením se pomalu zapracováváte. Orientation time dostanete i tehdy, když se vracíte zpět do práce po mateřské dovolené nebo po dlouhodobé pracovní nepřítomnosti.

Co se týká pracovního poměru, je zde možnost pracovat na plný i částečný pracovní úvazek, ale tím možnosti nekončí. Hodně sester si volí poměr „casual“, což jsou příležitostné služby. To znamená, že každý měsíc máte napsané pracovní dny dopředu, ale také pracujete místo těch kolegyň, které mají dovolenou či jsou nemocné. Kdykoli, ve dne v noci můžete být zavoláni, pokud na vašem oddělení nastane jakákoli „emergency“ situace, to znamená, příliš práce, kdy není bezpečné pracovat ve standardním běžném počtu. A tím se dostáváme k dalšímu rozdílu. Pokud se sejde několik porodů najednou nebo máme komplikované případy jak ze strany matky, tak dítěte, voláme na pomoc další kolegyně. Jak jinak bychom totiž byly schopné poskytovat důslednou a kvalitní péči? Pokud máte pacientů moc, ohrožujete nejenom pacienty, ale i sami sebe. Uděláte chybu, nadávkujete špatně lék, provedete nesprávné rozhodnutí a problém je na světě. Vaší chybou bude postižen nejen pacient, ale také vy. Hrozí vám odebrání licence, či zákaz činnosti. A to nejsou ojedinělé případy. Musím ale říct, že pokud si někdo představuje, že zavoláme další kolegyně a máme poklidnou službu, velmi se mýlí. I v těchto případech máme práci mnohdy bez přestávky na jídlo, WC, pracujeme ve vypjatých a stresových situacích, a musíme se rozhodovat během krátkých momentů. Ale to jsem odbočila. Zpátky k pracovnímu poměru „casual“. Jako „casual sestra“ si můžete zvolit, kolik služeb v měsíci jste ochotná brát. A když vám z práce zavolají mimo vaši dopředu určenou službu, například někdo na poslední chvíli zavolá, že je nemocný, není vaší povinností tuto službu vzít. „Casual sester“ je totiž na oddělení více, tak se ihned volá té další. Často je někdo i tzv. na „on-call“ a ten, pokud je to nutné a zastihne ho telefonát z práce, přijít musí. To bývá tehdy, když očekáváme příchod více pacientek nebo je na programu více indukcí či víme, že budeme mít letecký převoz matky a rizikového dítěte. Ta sestra, která je „on-call“, musí být připravena dojet do práce během velmi krátké doby.

Mým překvapením bylo, že součástí náplně mého zaměstnání bude i práce spadající v ČR do kompetencí dětské sestry. Tedy, ne pouze péče při porodu, ale i rozsáhlá péče v oblasti edukace kojení a práce s rizikovými novorozenci, včetně resuscitační péče. To je částečně dáno tím, že jsme spíše menší nemocnice, kde porodní oddělení a oddělení šestinedělí je jaksi spojené dohromady. Ale ani ve velkých nemocnicích neexistuje novorozenecké oddělení, jako ho známe v Čechách. Samozřejmě existují jednotky intenzivní péče, ale žádné oddělení pro fyziologické novorozence. Dítě se zásadně neodděluje od matky. Oba tvoří společnou jednotku. Pokud k tomu není důvod, jakým je snad jen nutnost plicní ventilace a nezralost, dítě zůstává od okamžiku porodu až do propuštění z porodnice s matkou, popřípadě oběma rodiči. Nezabrání tomu ani zkalená plodová voda, operativní porod či to, že byla nutnost resuscitovat. Dítě dáváme co nejdříve k matce. Pokud se stane tragédie ve smyslu porodu mrtvého dítěte či pozdního potratu, je to v zásadě to samé. Dítě může být s matkou či oběma rodiči tak dlouhou dobu, jak si to oba přejí. Maximálně se podporuje celý proces truchlení, soukromí a dbá se na psychický stav obou rodičů. Ale to je na jinou, nicméně velice zajímavou a poučnou diskusi. Co se týká rizikového dítěte, setrvává u matky i v případě nutnosti infuzí, fototerapie při žloutence, nutnosti pravidelné monitorace glykemie či pravidelnějších vyšetření po resuscitaci. Samozřejmě to pro nás znamená více sledování. Při nutnosti rentgenového vyšetření, odběru krve či jiných drobných zákrocích, ty jsou prováděné rovněž v přítomnosti matky. Ta může dítě chovat, uklidňovat, mluvit na něj. V případě porodu císařským řezem ve spinální analgezii dítě zůstává s otcem i matkou na pooperační jednotce a i tehdy se ihned zahájí kontakt „skin to skin“ neboli „kůže na kůži“ a kojení. Není žádný důvod, aby fyziologický novorozenec strávil u matky pouze několik minut po porodu na jejím břiše a pak byl odebrán pryč. Z jakého důvodu indikujeme v ČR v těchto případech vyhřívané lůžko či inkubátor? Či „sledování“ poporodní adaptace 4–6 hodin po porodu? Řeknu vám to rovnou, žádný reálný, opodstatněný, rozumný důvod k tomu nemáme a ani si ho vymyslet nemůžeme. Součástí moderní péče o matku a dítě je pochopení smyslu poporodní adaptace jednoho i druhého, přičemž oba se navzájem ovlivňují.

Zní to velmi zajímavě a pro českou stávající porodnickou praxi možná inspirativně. Je ale něco, co byste kanadské porodní a poporodní péči vytkla?

Například co naopak v kanadském systému postrádám, jsou těhotenské průkazy. Dokumentace těhotných se vede v ordinaci lékaře či porodní asistentky a před termínem se faxuje na oddělení, kde žena plánuje porodit. Často ale žena přijde s komplikacemi dříve a stane se, že její dokumentaci nemám a s tím ani žádné informace. Je skutečně dobrý a velmi praktický zvyk, když jsou tyto důležité informace všechny souhrnně k dispozici v těhotenském průkazu nastávající matky!

Hiking ve Vancouveru

V posledních měsících u nás byla intenzivněji diskutována problematika domácích porodů. Jaký je postoj kanadské společnosti k této na české poměry maličko ožehavé otázce? Jak jsou řešeny v systému kanadského zdravotnictví, hodnoceny lékařskou obcí a především přijímány kanadskými ženami?

V Kanadě má každá žena právo na péči buď lékaře, nebo porodní asistentky. K té dochází na její kliniku během těhotenství a stejná porodní asistentka vede i její porod. Buď v nemocnici, nebo doma. Zajištěny jsou i následné domácí poporodní kontroly. Vše je legální a velice dobře zorganizované. Péče je hrazená ze zdravotního pojištění stejně jako péče lékaře. Stát péči porodních asistentek velice podporuje. V letošním roce i tím, že uvolnil nemalé finanční prostředky pro zvýšení počtu studentek na tamější Univerzitě Britské Columbie. Jejich čtyřleté vysokoškolské studium je nesmírně náročné, drahé a velice prestižní. Porodní asistentky se již v průběhu studia zúčastňují porodů doma, dochází na praxi na kliniky i do nemocnic. V závěru studia musí mít odveden určitý počet domácích i nemocničních porodů. Každá z nich vlastní kompletní resuscitační výbavu pro matku a dítě. Celý kufr věcí, léky, infuze, resuscitační pomůcky. K domácím porodům nechodí pouze jedna, ale dvě. Jedna se věnuje ženě, druhá má čas na ošetřování dítěte. Jedině tak mají jistotu, že vše proběhne bez stresu. Neumím si představit resuscitaci dítěte prováděnou v jedné osobě. A co potom tehdy, pokud by se přidaly i časné komplikace u matky… Jsem přesvědčená, že při péči při domácím porodu poskytované pouze jednou porodní asistentkou se bezpečnost rapidně snižuje. Porodní asistentky si během výkonu své činnosti musí neustále doplňovat a prohlubovat své vzdělání. Je to povinné a tak by tomu mělo být všude. V Kanadě je například mimo jiné nutné každé dva roky opakovat zkoušku z resuscitace dospělých a absolvovat vysoce odborné speciální kurzy z resuscitace novorozence a postresuscitační péče. Porodní asistentky tady mají i preskripční právo, předepisují těhotným ženám léky. Tomu samozřejmě předchází důkladné studium farmakologie. Viděla jsem na jejich klinice knihovnu. Studují nejnovější publikace a odborné učebnice týkající se porodnictví. Opravdu toto všechno absolvují, studují a praktikují i české porodní asistentky? Nechci je podceňovat, i já jsem jednou z nich, ale právě proto vidím rozdíl. Praxe nedožene všechno. Důležité je studium a kontinuální vzdělávání. Zaměřené nejenom na matku, ale i na dítě.

Lékařská obec v Kanadě porodní asistentky respektuje. Nikde nečtete v novinách a na internetu titulky typu „Rozhodla se rodit doma a dítě zemřelo“. Nepanuje tady žádná válka ani osočování. Když se někdo rozhodne porodit doma v bazénku v obýváku, se svými porodními asistentkami, všichni okolo ho podporují. V Čechách aby toto své přání žena tajila, neboť se setká s opovržlivými reakcemi, skoro jako by byla vrah. Výroky našich politických představitelů, členů lékařské obce a i maminek osočujících se na různých diskusních fórech jsou toho důkazem. Proč se nenaučíme respektovat druhé? Já jsem pro možnost volby. Zákazy v žádné společnosti nikdy nikam nevedly. Zažily jsme si je u nás doma 40 let a nemyslím si, že je moudré v nich pokračovat. Byla jenom otázka času, kdy i u nás vznikne určitá poptávka tohoto typu. Zatím se s ní ale zachází podobně jako kdysi s bony na černém trhu. Je načase ji zlegalizovat, netrestat a učinit bezpečnou. Advokátka Adéla Hořejší kdysi napsala, že domácí porod je měřítkem demokracie. A já nemohu než souhlasit, že v tomto ohledu je naše země stále totalitním státem. Ona možnost volby ale musí být co nejvíce bezpečná. A v tom si myslím, že má Česká republika ještě co dohánět. Mezitím, než dojdeme k onomu bezpečnému bodu, který učiní i české porody doma bezmála stejně bezpečnými jako v nemocnici, bychom si měli položit jednu otázku. Proč se české ženy chtějí vyhnout porodu v nemocnici i za tu cenu, že budou riskovat? Na důvodech, které pro to mají, bychom měli velmi pracovat, neboť to je to, co české porodnictví nesmírně potřebuje.

Jsem potenciální zájemce o práci v Kanadě… Shrneme-li stručně vaše zkušenosti s procesem získání licence, s čím byste mi poradila začít? Na co bych si měla dát především pozor, čeho bych se měla vyvarovat, co nepodcenit…

Začít musíte s jazykem. Jenom tak budete schopna kvalitně studovat na licenční zkoušku. Nehledě na to, že v Kanadě se pacientům a jejich rodinám neustále a trpělivě všechno vysvětluje. Podněcují se ke komunikaci. Takže jazyk je důležitý. Nepodceňujte přípravu na SEC Assessment. Znamená to studovat každý den, s notnou dávkou sebedisciplíny. Kolik času strávíte nad studiem v zahraničí, a to vlastně tehdy, když už máte obor vystudovaný v ČR, skoro ani nebudu uvádět, abych neodradila J. Jinak bych doporučila obrnit se trpělivostí při jednání s úřady a neustále si zvyšovat kvalifikaci nejrůznějšími kurzy, přenáškami, konferencemi. A to jak pro váš profesní růst, tak pro dobře vypadající resumé.

Dostala jste se přes náročný proces získání licence porodní asistentky v Kanadě, podařilo se vám najít evidentně zajímavou práci, využíváte širokých kompetencí, s čímž ale také souvisí velká odpovědnost… Zdá se, že jste profesně spokojená. Uvažujete někdy do budoucna o návratu zpět?

S mojí prací jsem opravdu spokojená a mám radost, že jsem v ní zde našla to, co jsem v Čechách hledala. Co se návratu týká, tak já se vracím pravidelně od roku 2003 co jsem do Kanady přijela poprvéJ. Pravda, teď se to nějaký rok díky studiu nedařilo, ale už se domů nesmírně těším. Je to takový „kočovnický“ život, při kterém rozhodně nehrozí nuda.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno